V lexikologii analýza užívající sémantických komponentů neboli ↗sémů k dekompozici významu lexému, ↗sémému. K.a. je metodou strukturalistickou. V principu se opírá o aristotelovskou představu definovatelnosti pojmového významu omezeným počtem nutných a dostačujících rysů, metodologicky vychází z fonologické teorie ↗Pražské školy, konkrétně z párových analýz vyčleňujících distinktivní rysy fonémů. K.a. klade proti sobě jednotky určitého ↗lexikálního pole a zjišťuje soubor významových distinkcí, jimiž je toto pole strukturováno. Sémickou strukturu významů jednotlivých lexémů pak zobrazuje zpravidla pomocí matice, v níž se označují relevantní sémy značkou +, nejsou-li zastoupeny značkou –, při neutralizaci +/–. Tak např. k určení sémémů subst. muž, žena, chlapec, dívka je třeba užít vedle hierarchicky vyššího společného sému ‘lidskost’ (specifikujícího celou skupinu) diferenční sémy ‘mužskost’ a ‘dospělost’: muž [+lidskost] [+mužskost] [+dospělost]; žena [+lidskost] [–mužskost] [+dospělost]; chlapec [+lidskost] [+mužskost] [–dospělost]; dívka [+lidskost] [–mužskost] [–dospělost] (srov. ✍Leech, 1974). K.a. se týká pouze intenzionální analýzy (viz ↗intenze). Je třeba ji doplnit o analýzu oblasti užití, v níž se sémém realizuje.

K.a. byla pokusem aplikovat strukturalistické přístupy na oblast čistě sémantickou. V řadě ohledů však zklamala. Představa, že by s pomocí k.a. bylo možno (po vzoru fonologie) stanovit registr relativně malého počtu sémů platných pro popis celé slovní zásoby jednoho n. dokonce více jaz., se ukázala být nereálnou. K.a. je dobře aplikovatelná jen na určitá sémantická pole (např. pole příbuzenských vztahů, ✍Bierwisch, 1969:67), zatímco na jiná je téměř nepoužitelná (srov. např. obtížnost vyčlenění distinktivních rysů pro pojmenování citů) n. je její užití problematické (srov. např. nedostatečnost abstraktních pojmových rysů pro vystižení distinkcí pojmenování uvnitř kategorií ovoce, nábytek, oblečení apod. a nutnost jejich doplnění rysy denotativní povahy). Obecně je vyčleňování sémů vzhledem k významové vágnosti přirozeného jaz., ale i vzhledem k neexistenci opory v jaz. formě značně subjektivní a nebývá v něm shoda. Nepotvrdil se ani předpoklad malého počtu sémů pro zachycení celé slovní zásoby, i když logicky je vždy sémů méně nežli významů jimi popsatelných (srov. popis významů 1 912 sloves pohybu, k němuž Filipec (✍Člex, 1985:163) užil 156 sémů).

Přes řadu nedostatků má však metoda k.a. i koncept sém – sémém v lingvistice využití, a to nejen při strukturním popisu dílčích složek slovní zásoby, ale i při osvětlování synchronních i diachronních aspektů polysémie (přibývání, ubývání a výměna sémů v jednotlivých významech), charakteristice sémantických relací (synonymie = shoda sémů, hyponymně‑hyperonymní vztah = inkluze sémů apod.), konstatování podmínek sémantické (in)kompatibility (např. sloveso zavraždit je v obou valenčních pozicích sémanticky kompatibilní jen s doplněním nesoucím sém ‘osoba’, zatímco sloveso zabít tuto podmínku nemá), sledování vývoje významu jednotlivých slov v rámci fylogeneze (např. subst. paní původně obsahovalo i sém ‘sociálně vysoké postavení’, který postupně vymizel) i ontogeneze (např. subst. pes může pro malé dítě zpočátku znamenat obecně ‘zvíře’ a teprve později se připojují specifikační sémy).

Popis lexikálních významů prostřednictvím kombinace sémů našel užití i v počítačové lingvistice (např. v č. prostředí sestavil v 80. letech 20. stol. ✍Smetáček (1982) pro sémantický analyzátor registr 700 sémů, s jejichž pomocí analyzoval 20 000 slov).

S odlišným konceptem i podstatně jinou metodikou dekompozice lexikálního významu pracuje ↗kognitivní lingvistika, která se snaží o vyčlenění univerzálně platných, s elementy lidské mysli konvenujících sémantických primitivů (✍Wierzbicka, 1972).